t y l e r
„Hodně lidí nikdy
nevidělo, co se děje v zákulisí, když nahráváme." vysvětloval jsem
reportérovi, doufajíc že po mně nebude chtít podrobnosti; nebyl jsem
připravený vysvětlit, co já a Josh děláme ve studiu.
„Jo," uchechtl se Josh.
„jsme pěkně šílení," vložil se do toho, úplně mi četl myšlenky. Nebyl
jsem si jistý, jestli chtěl, aby to lidi věděli.
„Ah," udělal delší
pauzu, nejspíš aby se podíval, jestli mu máme ještě co říct, „Takže, na
co se můžou dneska večer fanoušci těšit během vaší show?" zeptal se
reportér, zněl trochu nezaujatě v tom, co mu já nebo Josh říkáme. Nevím
proč, ale když se lidi, kteří s námi dělají rozhovor, chovají jako by je
to nezajímalo, mám pocit, že bych se taky neměl zajímat.
„Celkem dost jako
obvykle," promluvil jsem. Josh držel mikrofon u mojí pusy, docela
blízko. Vážně jsem nechtěl odpovídat jakkoliv déle, protože upřímně jsem
se začal nudit. Pro mě je zajímavý rozhovor ten, kde jsou tázány
otázky, které ještě nikdy předtím tázány nebyly, věci které můžu
vysvětlit do hloubky, když osoba, která se mě táže, doopravdy poslouchá,
co říkám.
„Dobře, myslím, že tu
jsou nějaké otázky z Twitteru, pro vás od fanoušků," falešně se usmál na
kameru a natáhl se pro štos papírů, které mu byly podány. "@tøpenthusiast se ptá, nějaké nápady na nové album?"
„Ach, ano, vlastně jsme
nedávno na něčem pracovali. Doufejme, že brzy," Josh pořád držel
mikrofon u mojí pusy, tak jsem mu ho vzal z ruky; To ho přimělo k úsměvu
a trochu se smál. Dobrá věc, protože jsem se snažil rozptýlit mého
rozkošného, znuděného, malého bubeníka.
Zbytek rozhovoru byl v
podstatě to samé; nudné otázky, které jsem zodpověděl už 6 milionkrát
předtím. Josh sotva promluvil, protože jak se zdálo, reportér se o něj
moc nezajímal, víc spíš o mě, ale ne tak moc.
Poté, co ten chlápek
ukončil rozhlasové vysílání, se Josh vydal do naší společné šatny beze
mě. „Počkej!" zavolal jsem, přičemž jsem ho doháněl a ani jsem se
neobtěžoval poděkovat reportérovi; stejně si nemyslím, že by to ocenil.
„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se Joshe, takto odešel pryč jen jednou, a to
když nechtěl, abych ho viděl brečet.
„Je mi fajn," pokrčil rameny.
„Jsi si jistý?" musel jsem se ujistit, mé tušení totiž nebylo vždy správné.
„Jo, musíme se připravit
na show," usmál se. Jeho úsměv mohl rozzářit místnost, přísahám.
Ohleduplně jsem vklouzl mojí rukou do té jeho, doufajíc že si toho nikdo
nevšimne a následoval jsem ho do našeho pokoje. „Kde jsou moje červené
věci?" prohledával tašku, potom prázdné šuplíky od stolu, na kterém bylo
zrcadlo. „Ach," našpulil rty, „nechal jsem je v autobuse, myslíš, že si
pro ně můžu ještě zajít?" zeptal se.
Pokrčil jsem rameny. „Můžeš to zkusit, ale tak trochu tě tam potřebuju."
Hned, co jsem to dořekl,
byl pryč. Utíkal tak rychle, kolik mohly jeho nohy unést. Rozumněl jsem
tomu, proč potřeboval ten makeup tak moc, byla to jeho věc, rád se
cítil jako součást kapely a to bylo naprosto v pořádku, protože on byl
součást kapely. Nepřestával mi říkat, jak se někdy cítí nedůležitý. V
rozhovorech si z toho dělal srandu, ale upřímně to bolí... nás oba.
Naštěstí to stihl dřív, než jsem začal a show se vydařila.
„Děkujeme všem, že jste
dnes večer přišli!" nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se usmát na
všechny ty křičící lidi, „bylo to skvělé turné, doufám, že budeme brzo
zase na cestách," trochu jsem cítil úlevu, že už je tohle turné za námi,
teď by nemuselo být tak těžké dokončit naše nové album. Josh přeskočil
jeho bubny, potom omotal ruku kolem mých ramen a uklonili jsme se
„Děkuju vám," řekl jsem, než jsme odešli.
- - - - - - -
„Čas domů," povzdechl Josh a položil svoji hlavu zpátky na křeslo, na kterém seděl v autobuse.
„Čas domů," potichu jsem to zopakoval v mé posteli, než jsem zavřel oči a usnul jsem. Bylo to super turné.
Žádné komentáře:
Okomentovat